Stabilizátory napětí
Stabilizátory jsou speciální doutnavky, které dávají prakticky konstantní napětí i při kolísání napájecího napětí a při různém odběru proudu. Přitom se využívá toho, že jejich charakteristika (viz Obr. 1) vykazuje při relativně velkých změnách proudu jen malou změnu napětí.
Obr. 1: Voltampérová charakteristika stabilizátoru
Stabilizátor zapálí tehdy, když napětí na jeho elektrodách dosáhne velikosti zápalného napětí Uzáp. Dovolený proud stabilizátorem je omezen proudy Imax (při překročení může dojít k přetížení a poškození stabilizátoru nebo ke změně jeho vlastností) a Imin (výboj je nestabilní). Z charakteristiky lze odvodit vnitřní odpor Ri=ΔU/ΔI (poměr změny napětí na výbojce ke změně proudu). Pokud se napětí na jejích elektrodách zmenší pod velikost zhášecího napětí Uzh, doutnavka zhasne.
Základní vlastnosti stabilizátoru jsou určeny druhem plynové náplně, jejím tlakem a dále tvarem, geometrickým uspořádáním a poměrem ploch elektrod. Hodnoty se pohybují v širokém rozsahu:
U=50÷860V
Uzáp=(1,15÷1,5).U
Ri= desítky až stovky ohmů
Imin= desetiny až jednotky mA
Imax= jednotky až desítky mA
Pro dobrý zápal stabilizátoru je důležité jeho osvětlení alespoň slabým světlem. Pokud stabilizátor zapaluje v úplné tmě, je zápalné napětí podstatně vyšší, než je uvedeno v katalogovém listu. Na druhou stranu si výrobci dávají značnou rezervu v proudu Imin , který ve skutečnosti může být až řádově menší, než je katalogová hodnota.
Plynem plněný stabilizátor napětí je také zdrojem šumu, což lze využít při konstrukci jednoduchého šumového generátoru pro nízké kmitočty, ale jinak je to nevítaná vlastnost. U referenčních stabilizátorů se proto doporučuje vyhladit napětí stabilizátoru RC členem s časovou konstantou 0,5÷1s. Příklad takového zapojení je na Obr. 2.
Obr. 2: Vyhlazení referenčního napětí v elektronkovém stabilizátoru
K výkonovým stabilizátorům je možné připojit paralelní kondenzátor, který ale většinou nesmí mít vyšší kapacitu než 100nF, jinak hrozí rozkmitání stabilizátoru (relaxační kmity). Napětí stabilizátoru je závislé na teplotě okolí, s rostoucí teplotou klesá o několik mV/°C. Stabilizované napětí se mění i v důsledku stárnutí elektronky, u referenčních stabilizátorů činí změna několik desetin procenta během tisíce provozních hodin. Dosažitelný činitel stabilizace (poměr změny vstupního napětí ke změně výstupního napětí) je cca 100.
Dosavadní úvahy se týkaly nezatíženého stabilizačního obvodu. Schema zatíženého obvodu je na Obr. 3 (Rz je odpor spotřebiče).
Obr. 3: Stabilizátor s připojenou zátěží
Při návrhu odporu R je třeba mít na paměti, že doutnavkou teče největší proud při odpojeném Rz a že napětí na děliči R-Rz musí dosáhnout aspoň hodnoty Uzáp, protože jinak nemůže doutnavka zapálit a stabilizovat. V případě zatíženého obvodu je také činitel stabilizace menší, než je výše uvedeno.
Odvození výrazů a výpočet pro zátěž s konstantním odběrem je uveden na konci článku.
Někdy se stane, že rozdíl mezi napětími U0 a U je poměrně malý a existuje nebezpečí, že při připojené záteži Rz stabilizátor nezapálí. Pak je vhodné použít zapojení podle následujícího obrázku. Při nezapálené doutnavce zaručí odpor R′, že se na ni dostane plné napětí zdroje U0 , protože dioda D je uzavřena (napětí v bodě B je vyšší než napětí v bodě A). Při zapálené doutnavce je dioda otevřena a zapojení funguje standardním způsobem. Vhodná velikost odporu R′ je 100÷470kΩ.
Obr. 4: Zapojení stabilizátoru s pomocnou diodou
Doutnavky (i stejného typu) nelze řadit paralelně, lze je ale zapojit sériově. Tak je možné získat několik stabilizovaných napětí. Aby se usnadnilo jejich zapálení, připojují se všechny přes zapalovací odpory R′, R″ na plné napětí. Tyto odpory se používají i u stabilizátorů, které mají více výbojových drah v jedné baňce.
Obr. 5: Sériové zapojení stabilizátorů
Zapojení na Obr. 4 lze modifikovat i pro stabilizátory zapojené v serii. Oba zapalují z plného napětí, tedy spolehlivě. Vhodná velikost odporů R′ a R″ je kolem 1MΩ.
Obr. 6: Sériové zapojení stabilizátorů s pomocnou diodou
Výpočet předřadného odporu (schema viz Obr.3)
Aby se docílilo dobrého stabilizačního účinku, měl by mít předřadný odpor co nejvyšší hodnotu. V tom případě jsme omezeni proudem Imin , který musí stabilizátorem protékat i při poklesu napájecího napětí na U0-ΔU0:
U0-ΔU0-U≥R.(Imin+ Iz)
R≤(U0-ΔU0-U)/(Imin+ Iz) ............. (1)
Hodnota odporu R je omezena i tím, že stabilizátor musí zapálit i při poklesu napájecího napětí na hodnotu U0-ΔU0:
(U0-ΔU0). Rz/(R+ Rz)>Uzáp
Po dosazení za Rz=U/Iz dostaneme podmínku:
R<(U0-ΔU0-Uzáp).U/(Uzáp.Iz) .................. (2)
V praxi zpravidla vzorec (2) dává nižší hodnotu než vzorec (1).
Pokud se napájecí napětí zvýší až na U0+ΔU0, nesmí být proud tekoucí stabilizátorem vyšší než Imax . Protože napětí na Rz a tedy i proud Iz jsou prakticky konstantní, můžeme vztah vyjádřit rovnicí:
R≥(U0+ΔU0-U)/(Imax+Iz) ............... (3)
Rovnicí (3) je určena nejmenší hodnota předřadného odporu.
Při změně vstupního napětí o ΔU0 se napětí na zátěži téměř nezmění, ale změní se proud, protékající stabilizátorem:
ΔI= ΔU0/R
napětí na stabilizátoru se změní o
ΔU= Ri . ΔI = ΔU0 . Ri /R ............................ (4)
Na závěr článku provedeme praktický výpočet stabilizátoru s doutnavkou. Chceme stabilizovat napětí U=150V při stálém odběru Iz=10mA. Zdroj dává napětí U0=300V, které může kolísat o ±15% (ΔU0 =45V).
Pro stabilizaci zvolíme typ StR 150/30, který má tyto parametry: Uzáp=180V; U=150V; Imin=5mA; Imax=30mA; Ri=100Ω. Dosadíme do vzorce (1):
R≤(U0-ΔU0-U)/(Imin+ Iz)=(300-45-150)/(5+10)=7kΩ
Ze vzorce (2) dostaneme: R<(U0-ΔU0-Uzáp).U/(Uzáp.Iz)=(300-45-180).150/(180.10)=6,25kΩ
Odpor R tedy nesmí být vyšší než 6,25kΩ, jinak by stabilizátor při poklesu napětí U0 nezapálil. Dosazením do vzorce (3) určíme nejnižší přípustnou velikost R:
R≥(U0+ΔU0-U)/(Imax+Iz)=(300+45-150)/(30+10)=4,875kΩ
Hodnota odporu R tedy musí ležet mezi hodnotami 4,875÷6,25kΩ. Zvolíme odpor 5,6kΩ s tolerancí 10%. Největší ztráta na něm bude, pokud je napětí zdroje na horní hranici (345V) a odpor má minimální hodnotu (5,04kΩ). Potom je P=(345-150)²/5040=7,5W. Předřadný odpor tedy musí mít dovolené zatížení 9÷10W. Kolísání napětí na zátěži je (viz vzorec 4) 45.100/5600=0,8V. Při změně vstupního napětí o ±15% se tedy výstupní napětí změní o cca ±0,55%.
Nakonec vypočteme účinnost stabilizátoru. Zátěž má příkon 150.0,01=1,5W. Při napětí zdroje 300V je napětí na zátěži i na odporu shodné, odporem prochází proud 150/5600=26,8mA a zdroj musí dodat výkon 300.0,0268=8W. Účinnost je 1,5/8=0,19 (19%). Poslední číslo tedy potvrzuje, že tento typ stabilizátoru má obecně malou účinnost.